pátek 23. ledna 2015

Kabelkové novinky pro rok 2015


Stojaté vody netřeba.
Musím se zase hnout!


A protože přání ráda plním a za to, co neumím, se stydím,
pustila jsem se poprvé do kabelky ...

... s vnější kapsou na zip.

Je z té strany tašky, která je blíž k tělu, aby bezpečnost a utajení jejího obsahu bylo na 110%.

Spolu s malou finesou,
kdy vnitřní látka kapsy je stejná jako vnitřní látka samotné tašky, takže byste si mohli i myslet, že saháte do(!) brašny,
ale tak tomu samozřejmě není.

A k premiérových vychytávkám
 jsem si ještě vymyslela, jak všívat do tohoto mého typu kabelky i velký zip, aby byla takto uzavíratelné celé zavazadlo!

Niť na fotce pak není ani zapomenutá, ani moje nedůslednost - co vás nemá!
Je pouze
přímým materiálním důkazem, že vám strašně chci honem ukázat něco pěkného, co mi takřka před chvilkou upadlo od stroje.

A ještě se chci s vámi podělit o radost z barvy vybrané látky.
Ani jsem při jejím nákupu netušila, jaká báječná antracitová šedivka to je!
O milém vzorku ani nemluvě.
čtvrtek 22. ledna 2015

Ona Vás má tuze v oblibě


Začalo to před Vánocemi.
A pokračuje dál!

Třetí osoba navede agenta.
Aby se mnou navázal kontaktáž a domluvil se na dárku pro oslavence, rozuměj pro Trojku.



Nebo jednoduše: přejete si dárky od mě. Což mě - dárkového maniaka - činí mimořádně spokojeným!

V reálném světě totiž nezřídka kupuju i dárky pro ty, co je vlastně od mě ani nechtějí.
(Léta jsem třeba doma měla ve skříni kolaudační dárek pro kamarádku, která mě do svého nového domu za Prahou ale nikdy nepozvala.
Naštěstí, nejsem i sociopat, nevnucuje se; jen si trochu posmutním.)

U vás ale!

Tam se můžu vyřádit naplno.

S radostí našít psaníčko ve vysněném odstínu.

Úhledně naaranžovat do krabice. Na děkovné kartičce trochu posrandovat.

Olíbat (symbolicky!) a poslat.
...
Tak pěknou oslavu a mejdany do vany přeju!!!
středa 21. ledna 2015

Dvojexpozice


Trochu matrix.
Fotit na výstavě fotek.

Do konce ledna Domě fotografie (Revoluční 5).






Hlavně fotky z konce století.
Hlavně černobílé.
...
Jsou jich dvě patra a na podívanou si prosím nechte hodně času. Pro velké množství autorů. Pro velké množství stylů umělecké práce.
A až skončíte, nezapomeňte, že se nacházíte v nové pražské gourmet zóně (prý!)
a
běžte třeba na chlebíček k Hance!
Za mě lososový.
úterý 20. ledna 2015

Srnčí na malinách


Jana to nazvala karmickým útokem.
Když jsem si totiž vybírala z právě nových látek u Kdotokdy, srnky jsem nechtěla.
Jakože zase srnky, všude srnky, všichni srnky ...

A pak - hned druhý den! Láska jak trám. Samozřejmě ke zvěřině. Od jedné z vás.

S přáním mini-organizéru do kabelky. 22 na 15 cm.


A opravdu! Koloušci a laně, velké sorry za mě! Nechápu, jak jsem mohla být tak slepá/blbá/mimo. Jste vážně fešáci.

S růžovou partnerkou, říkám to veřejně - taky vás miluju!
pondělí 19. ledna 2015

Vlna se nepere


Stala jsem se u Mráze (známou) figurkou.
K mému překvapení.

Myslela jsem si, že jsem jedna z mnoha.
Že takových nás tam chodí mraky. Ale asi ne. Asi jsem tam vážně často. Hodně výztuže a hodně látek kupuju.
Tamější dámy prodavačky jsou ohromně prozákaznické a při každém ustřiženém metru se mě ptají:
Co z toho bude? Halenečka?
Ne, kabelka, odpovídám.
Co z toho bude? Kapsářek pro děti?
Ne, kabelka.
Co z toho bude? Džínečky pro syna?
Ne, kabelka.
Co z toho bude? Zimní vestička? Šálička? Ubrus? Polštářek.
Odpověď znáte.

Nemluvě o tom, kolik zipů jsem si od nich odnesla. Nitě nakupuju zásadně nejdelší. A jehly, jen ty, co vydrží přetlačovací souboje se mnou.

Oni jsou na mě na Letné vážně hodní. Už ke dveřím za mnou letí, drží skleněné křídlo, kočár cpeme dovnitř společně. S výběrem tkanin ale pomoct nepotřebuju. To jsem v tranzu! Nic jiného nevidím, neslyším: jen natěšeně hledím na barvy, nové vzory, hladím je, a pak šťastně pokládám štočky na pult. Štosuju je do kopců. Prodavačky mi pak střižené látky i ronofix skládají krásně tak, aby se mi dobře vešly do koše pod dětský vůz. Případně mi vyrábí igelitový kokon, který ač naditý zbožím já nesu domů rádoby elegantně nedbale, na madle vuzku.

Ale nebylo tomu tak vždycky. Zažila jsem, jak se prodávající nervy až klepaly ruce, jak ji stresoval Kubka nudící se ve sporťáku. Samozřejmě že se nudil nahlas. Tak nahlas jak se jen rok a půl staré dítě umí nudit. Ale dnes je tomu jinak. Prodavačky se mnou prožívaly mé druhé těhotenství. A sdílely své zážitky. (Kdybyste chtěli vědět, kde z nich měla a která neměla nevolnosti, klidně se mě ptejte.) Teď chválí, jak naši kluci rostou. A nedejbože když dorazím bez nich.

Jediné, čeho se děsím, je, až se mě zeptají, co to vlastně přesně šiju. Zažila jsem už několikrát, jak se nákupčí pochlubila svou tvorbou. Jedna neuvěřitelně nahlas popisovala, jak prodala svou šitou pláštěnku až do Londýna. Říkám LON-DÝ-NA! Jiná madam zas, než ji naměřili metry červeného šusťáku, nám všem okolo - taky na plnou pusu - říkala, že šije oblečky pro psy. Že je prodává i na (nejmenovaném) mateřském servu, že už jich prodala padesát a že její pes (v tu chvíli ho zvedla a postavila na všechny čtyři na pult pro metráž) jich osobně má sedm; na všední den a na svátek a do větší zimy a do menší zimy a ... Možná že pokračovala ještě dál, ale to já už jsem si cpala kousky vatelínu do uši, zatímco mi v přetopené prodejně z dlouhého čekání začal pod kabátem pomalu téct pot po zádech.



A teď k dnešní velké tašce. Ta je šitá z vlny, vysvětlila mi vybraný a dotykově ultra příjemný materiál prodavačka Zdeňka.

A je v kombinaci se dvěma koženkami a tmavě červeným prošitím.


Kabelka pořádných rozměrů,
co bude sloužit s elegancí přes týden na úřednických jednáních. A v pátek se odebéře na dalekou chalupu.






Taková nepřehlédnutelná šedivka, řekla bych.
pátek 16. ledna 2015

Tak jsem měl doma fošnu


Kamarádce se povedla báječná věc.
Přihlásila svého muže do časopisu mezi šikovné taťky.

Redakce si jej vybrala, a tak sbalili celou svou rodinu, ujeli skoro čtyři sta kilometrů a přišli se do Prahy nechat vyfotit.

A mají to!
Už navždy. Zachycené. Uchované. Krásné.
Jeden okamžik. Jedno jejich VELKÉ štěstí.

Ale jo, mělo to i své komické stránky. Stylistka Filipa ohákla do ne zrovna jeho stylu, včetně skejtových(?) bot,
navíc ještě o pár velikostí povětších.
Tatínkův úsměv je pravda taky trochu urputný, ale ...
Všichni dokupy - černobílí - na lesklém papíře - jsou nejkrásnější!

Když kamarádka/manželka čerstvý a ceněný výtisk čtiva vytáhla z kabelky, byli jsme všichni přítomni u stolu na povánočním večírku nadšeni, pěkné pěkné to máte, říkali jsme.

Když jsme si pak postupně nechali vtipně dojemný text mezi sebou kolovat, jedno dámské oko nezůstalo suché!
A věta Tlustá čára není zeď! se stala okamžitě mottem naší grupy.
...
Jenže, to ještě nebyl konec hvězdné chvíle pana F.L.

O chvilku později vytáhla Jana ještě z kabely i mobil, aby nám na jeho displeji ukázala venkovní svítidlo,
které pro jejich terasové sezení nově Filip vyrobil.

Spadli jsme pod stůl.
Nápad prý z pinterestu, náklady skoro nula nula nic, ale výsledný efekt: no, řekněte sami!

Ty vole.
Ostatní přítomní pánové nevěřícně zírali na uťapaný telefon.
Jaks to? Jak? Jak si to udělal?, opakovalo se pořád dokola.
Tak jsem měl doma fošnu ..., začala Mistrova odpověď.

Někdo se smál, někdo měl záchvat smíchu, někdo dál pozorně naslouchal výrobnímu popisu
a mého Davida myslím věta "Tak jsem měl doma fošnu" doteď straší ze sna!

A ještě noční pohled aneb z klidných chvilek rodičů všech malých děti.