úterý 28. července 2015

Za stovku na hodinu









A pak kamínkový workshop.







Spolu s naší malou mořskou vílou.
pondělí 27. července 2015

Jak píšu blog


Nedávno mi kamarádka na velmi rušné pražské křižovatce polohlasem, koktavě až provinile sdělovala, že mě její švagrová nemá ráda, ale že to musím pochopit, protože mně se daří, na co sáhnu. Nemůže můj blog ani vidět. A mě teprv ne.

Můj blog! Koncept, který jsem si vymyslela. Veřejnou výkladní skříň, která mi dělá radost. Nevím, jak vy, ale já se u svých stránek prostě bavím. Relaxuju. Odpočívám. Osvěžuju si hlavu.

Starám se o rodinu a muž nás doma denně stíhá až s pusou špinavou od večeře. S láskou a svatou trpělivostí opečovávám všecky své chlapce, ale taky toužím se vypnout. Někomu svědčí vyhonit se při běhání, jiný rád nakupuje, další se přejí. Já své vnitřní přetlaky prosím upouštím psaním. Naše děti s břichem plným oběda ve spánku slintají a já ve stejnou chvíli sedám ke stolu. S kafem a mléčnou pěnou větší než mé ego do toho začínám bušit.

Píšu, co jsme zažili. Jaké to bylo. Kdo co řekl. Jak nám bylo dobře. Popisuju atmosféru. Popisuju, co cítím. Kdo byl s námi. A čemu jsme se smáli.

Neumím psát o svých gynekologických a kožních problémech. Aktuálních rozepřích v širší rodině. Mé roční spolupráci s alkoholikem. Profesních podrazech. Vulgárním sousedovi. Že má má teta raka. Ani o nepodepsaných komentářích, co opakovaně doporučují mému muži, aby si teď pro změnu našel hezkou slečnu. Z toho je mi zle, jen to tu teď vypisuju. Ano, to všecko se děje, ale u mě to nefunguje.

Já se potřebuju u svého on-line literaturování smát. I sobě. V textu vtipkovat. Malinko fabulovat. Gradovat děj. A s lehkostí ho uzavřít. A tak ťukám do klapek, písmenka na monitoru přibývají, upravené fotky se načítají, příspěvek rodí - píšu si legrace a je mi líp a líp. Usmívám do notebooku jak měsíček, nabírám novou silu, jsem čerstvě veselá a vesele čerstvá. Pak to zavřu a jdu zase jezdit okolo domu na kole, utírat jim obličeje od jahod a číst Krtka nebo tak něco. Tisíc krát a zase znova. Za pár dní koncept budoucího článku opět otevřu a zhrozím se. Mé slohy se mi na druhé čtení zdají trapné, zdlouhavé, krkolomné. Zbytečné. Obrázky jsou neostré a osoby na nich uměle stylizované. Celé to nemá pointu. Dynamiku. Ani originalitu. Je to děs. Tak to čtu potřetí a počtvrté a popáté, mažu věty. I odstavce. Zestručňuji. Opisuji jinak. Vysvětluji jinak. Píšu jinak. Uloženo, zavřeno a za pár dní na to zírám zas. Teď už snad spokojená. Potom se několikrát zálibně podívám, jak bude článek vypadat v náhledu - to dělám hodně ráda! Ještě rychle najít chyby, protože vy neodpustíte nic: ani hrubku, křivý zip, blbý ubrus, ani náš okopaný roh v předsíni, a pak to teda pustím do éteru a je konec.
pátek 24. července 2015

Kamil Lhoták: Sic itur ad astra


Když jsem na facebookových stránkách Musea Kampa uviděla fotky z instalace nové výstavy, hned jsem dostala velkou chuť ji vidět.

Pro autentický výsledek práce písmomalířky. A hlavně pro olejomalby Kamila Lhotáka. Ty jsou náladové. S nádechem dobrodružství. A touhy. Vůni dálek/výšek. A s vůni léta. Klukovské. Soutěživé. Bláznivé. S létajícími balóny. I létající lidmi. Z Vinohrad i Libně. Obrázky v barevných odstínech retra par excellence! 

Doplněné ještě o básně, zkazky a osobní vzpomínky malířových přátel.
Spolu s (na mě) velmi působivými velkoformátovými černobílými fotkami z umělcova života.         
            










Z katalogu k výstavě.
            
A protože v muzeu se nesmí fotit,
ukradli jsme si v Sovových mlýnech aspoň jeden tajný snímek z technického výtahu.


A pak na oběd a limonádu jsme přeběhli přehřátou Hellichovou ulicí ...

... do kavárny Dobrá trafika, na Újezdu 37.

V jejich tichém stinném dvorku se dá dělat všecko: skvěle debužírování nebo plánovat a povídat si nebo snít.
Nebo kreslit.

Prostě život podle Lhotáka.
čtvrtek 23. července 2015

I manžel mě pochválil


Tedy muž od Kristiny(!) nešetřil chválou nad mou taškou.
Přitom věřili byste, že tahle mořsky dynamická látka se originálně prodávala jako ubrus?




Ne ne, toto festovní plátno se s jemně švestkovou koženkou hledalo.
Až se našlo!

A nadvelikostní triko, co mám k nim, je nejlepší mateřský úbor na pískoviště, jaký jsem kdy nosila.

No, řekněte sami - že vám taky přijde milé? mile.sk
středa 22. července 2015

Pro ty, co se nebojí


 A jdou třeba do zlatého zipu!




Tak pro ty je opravdu velká pudrová dopisnice čtyřicet na třicet s šikovným uchem na prostrčení ručky na zadní straně.

Ale čeho by se taky Tereza bála? Jako čtyřnásobnou mamku ...

... tu podle mě nemůže rozhodit už nic. Ani divoce energická podšívka uvnitř.